Nikdy mě vytrvalostní běhy nebavily. Jediný „delší běh“, který jsem kdy absolvovala, bylo 1500m na základní škole. A protože se to známkovalo a s jinou známkou než za 1 bych se nesmířila, tak nebyla jiná možnost, než si to odběhnout. A kvůli té jedničce jsem běhávala nadoraz, nikdy žádné pravidelné tréninky jsem nepodstoupila a tak to vždy dopadlo tak, že už mě po pár set metrech píchalo v boku a po doběhnutí mě ještě chytly křeče do břicha. A to mě odradilo natolik, že jsem ani do budoucna nepřemýšlela, že bych s během kdy začala. Disciplíny, které mi naopak v atletice šly, byl skok do výšky a skok do dálky a tak mě tělocvikáři pravidelně přihlašovali na různé okresní závody.
Zlomový okamžik, kdy se změnil můj pohled na běh, nastal v říjnu 2017, tehdy jsem poznala svého nynějšího muže. Hned na prvním rande jsme si povídali o sportu. Vyprávěla jsem o všech trénincích, skupinových lekcích a zážitcích z fitness centra, ve kterém jsem působila naplno jako fitness trenérka asi 2 půl roku. Naopak ON měl úplně jiné sportovní zkušenosti. Pravidelně se zúčastnil běžeckých závodů jako např. půlmaratonu, maratonu a dokonce i triatlonu. Běh hrál důležitou roli v jeho životě. Fascinovalo mě, jaké časy běhával a pro mě absolutně neskutečné vydržet běžet jakýmkoli tempem alespoň pár km. A tak byla pro mě výzva, když mi navrhl společný pomalý běh okruh 8 km. Nakonec se ukázalo, že bez pravidelného tréninku to opravdu nepůjde. Zatímco pro něho to byla doslova procházka, u které se mu nestačil zvednout tep ani na aerobní zónu, pro mě to byl už po pár set metrech horor. Píchalo mě neustále v boku, zastavovala jsem se co chvíli. Ani si nepamatuji, za jak dlouho jsme to uběhli, pokud se tomu dal říkat běh. Pamatuji si jen, že jsem byla svou kondicí opravdu zklamaná a rozhodla jsem se pro to něco udělat. Přála jsem si uběhnout v kuse 8 km a tak jsem začala 3 krát týdně z práce chodit do fitka běhat na běžecký pás. První běhy začínaly okolo 2 km, střídala jsem je s rychlou chůzi. První 3 měsíce byly opravdu náročné, než jsem si zvykla na jiný typ sportu, než na co jsem byla zvyklá. Po 3 měsících už jsem běžně zvládala na páse uběhnout 6 km.
Po pár měsících jsme s mým mužem opět vyrazili na společný běh 8 km. Konečně se ukázalo, že pravidelné tréninky mají smysl, uběhla jsem v kuse 8 km bez jakékoli bolesti a trápení. Běhání mě začalo bavit i díky tomu, že jsem se na jaře přesunula ven do přírody. V podstatě po roce běžeckého tréninku, kdy jsem na začátku běhávala 7min/km, to bylo naposled 5:30/km bez větších potíží. Také jsem si dala vyšší cíle, amatérské běžecké závody na 5 km v Praze v Braníku, které se konaly každý měsíc. Porovnávala jsem se sama ze sebou a snažila ze sebe na závodech vymáčknout maximum. Při tréninku mě nic nenutilo vydat ze sebe co nejvíc, jako když běžím s ostatními lidmi a tím mě to motivuje podávat lepší výkony. Mé maximum na závodech, které jsem dokázala ze sebe vydat bylo 5 km za 23:59. To je okolo 4:50min/km. Dokonce se mi podařilo na jednom ze závodů obsadit 3. místo v mé kategorii a získala svou první medaili.
V současné době již neběhám. Za dva měsíce se nám má narodit miminko a už se těším až se i s kočárem vrhnu opět do běhání. Vytyčila jsem si v běhu nové cíle, kterých bych ráda dosáhla. Především jsem si uvědomila, že ničeho nelze dosáhnout ze dne na den. Aby člověk uběhl např, půlmaraton bez úhony a bolesti, nestačí na to pár tréninků. Na běhu miluji především to, že ho mohu provozovat kdykoli, kdekoli a na jak dlouho chci. A asi nejdůležitější je trpělivost a také obrovská vůle v tom vytrvat i když nejsou první měsíce vůbec jednoduché. Přeji hodně štěstí všem, kteří chtějí s během začít nebo s tím teprve začínají. Stojí to za ten skvělý pocit.
