Když jsem v roce 2019 čekala své první dítě a v třetím trimestru se dověděla, že poloha miminka není ideální pro porod (koncem pánevním) a navíc tomu nepomohl ani velký váhový odhad miminka, bylo mi nakonec proto doporučeno rodit císařským řezem. V tu chvíli jsem sedla k počítači a snažila se najít všemožné informace o tomto porodu a hlavně vyplývající zdravotní rizika maminky či miminka.
Našla jsem např. skupinu maminek na FB, které popisovaly svou zkušenost s císařským řezem (SC) a byl to spíš horor, než že by mě to uklidnilo. Spousta žen navíc prosazuje přirozený porod za každou cenu, bez ohledu na vysoká rizika pro matku i dítě. Jednoduše článků a skupin, ve kterých by budoucí matky, co si nemohou prakticky vybrat způsob porodu, uklidnily v tom, že SC nemusí být žádný horor, jsem nenašla. Proto jsem se rozhodla popsat svou zkušenost se dvěma císařskými řezy, které vnímám víceméně pozitivně. Netuším, jaké to je rodit přirozeně, proto nedokážu srovnat, co je horší a co lepší. Co vím ale jistě je, že je důležité psychické rozpoložení ženy.
Při prvním plánovaném císařském řezu jsem nastoupila do nemocnice (ÚPMD – Ústav pro péči o matku a dítě) den před zákrokem. Jelikož se jedná o velkou břišní operaci, předchází ji i odpovídající předoperační příprava – předoperační vyšetření a konzultace s anesteziologem, ten vás seznámí se způsobem anestezie (nejčastější je spinální, celková se provádí především v akutních případech).
U obou porodů jsem si vybrala spinální anestezii, abych miminko mohla vnímat, jak přijde na svět. Abych to zkrátila, na sále mi provedli vpich do zad, ihned položili na záda a za pár minut už udělali řez a během chvilky vytáhli dítě z břicha. Můj muž při zákroku čekal hned ve vedlejší místnosti, kde miminko pak zvážili a zabalili a poté si ho vzal do náruče a přišel za mnou na sál, kde mě mezitím šili (doba trvání asi 25 min). To jsme si povídali a užívali chvilku s našim miminkem. Během zákroku jsem dostala i obklad na čelo, bylo to opravdu příjemné, chvílemi mi bylo trošku nevolno, což je normální. A po šití mě převezli na JIP, kde jsem ležela až do druhého dne a mezitím mi co 3h nosili miminko na zhruba 10 minut. Největší bolest jsem zažila druhý den, kdy mě zdravotní sestra donutila vstát, břicho strašně pálelo a musela jsem se za něho držet. Když jsem se snažila vstát poprvé, zatmělo se mi před očima a musela jsem si opět lehnout. Při asi třetím pokusu se mi podařilo dojít i k umyvadlu, abych si vyčistila zuby, poté mě přesunuli i na oddělení šestinedělí. Tam mi také miminko nosívali co 3h, ale už jsem s ním mohla být déle, než jen těch 10 minut. Druhý den už mi ho na pokoji nechali. Abych pravdu řekla, kvůli bolestem po císaři jsem byla ráda, že se mi sestřičky staraly o miminko a nemusela jsem ho mít zpočátku neustále. Nemám pocit, že bych psychicky strádala kvůli odloučení miminka po císaři. Musím opravdu pochválit celý zdravotní personál, jak na sále, tak i na JIP, jak hezky se ke mně chovali a hlavně při zákroku se mnou paní anestezioložka komunikovala, jak se mohu postupně cítit a že je to naprosto v pořádku, což mi velmi pomohlo a nezmatkovala jsem, když mi třeba v jednu chvíli bylo trošku nevolno.
Vrátím se ještě k oddělení JIP. Zde jsem se snažila co nejvíce odpočívat, abych měla energii pro miminko pro přeložení na oddělení šestinedělí. Dostávala jsem léky nebo injekce na bolest břicha, aby to bylo snesitelnější Na oddělení šestinedělí přišla na pokoj fyzioterapeutka a předala mi papír se cviky a poradila, jak masírovat jizvu po 3 až 4 týdnech po porodu. Jizvu jsem měla především větrat, aby se dobře hojila a umývala ji vlažnou vodou, sem tam použila na jizvu sprchový gel, náplast nebyla třeba.
Po narození druhého dítěte jsem navštívila po 6 týdnech i fyzioterapeutku, abych zjistila, jak na tom jsem a zda mohu už postupně běhat. A musím říct, že to byla ta nejrozumnější věc, kterou jsem udělala, protože i náš vlastní pocit nás může klamat. Nebýt fyzioterapeutky, vrhla bych se na běh příliš brzy a běhala bych hned velké vzdálenosti. Zpočátku mi doporučila běhat max. 3krát týdně a max. 30 minut a k tomu jsem cvičila i pánevní dno. Řekla mi ale na rovinu, že není kam spěchat s během, nejlepší je prý začít až 3 měsíce po porodu. Také mi pověděla, že měla ženy, co mohly se cvičením a sportem až po půl roce a i po roce a neměl na to vliv ani věk ženy. Neplatí, že by rekonvalescence lépe proběhla u mladších ročníků. S břišní diastázou jsem problém téměř neměla, rozestup jen na dva prsty nad pupíkem. Po prvním dítěti jsem natočila i video se cviky na břišní diastázu.
A když porovnám oba mé císařské řezy, mnohem lepší pocit jsem měla u druhého porodu, asi i proto, že už jsem věděla, co mě čeká. U prvního porodu, když vytahovali dítě z břicha, jsem navíc cítila nepříjemný tlak, jako by mi chtěli vytáhnout z těla žebra, u druhého porodu jsem nic takového necítila, netuším proč. Pro mě osobně byl mnohem větší horor třeba kojení :D. To je na delší povídání a samostatné téma. Zde mám pro vás na závěr odkaz na zajímavou perinatologickou statistiku za rok 2021, ve které se můžete také dočíst o statistice porodů císařským řezem, bylo to okolo 25 procent, což je docela vysoké číslo a tak by bylo dobré více o tom mluvit a uklidnit budoucí matky, které z nějakého důvodu nemohou rodit přirozeně, že se nejedná o žádné jejich selhání. U sebe to tak vůbec nevnímám a beru to tak, že to bylo pro mě mnohem bezpečnější, než rodit přirozeně.
